Chemické názvosloví anorganických sloučenin

Pojmenovávání chemických sloučenin má svá jasná pravidla, která ti pomohou rozpoznat, o jakou látku jde. Prefixy ti ukážou, kolik atomů určitého prvku je ve sloučenině obsaženo.

Číselné prefixy jsou super jednoduché - mono znamená 1, di znamená 2, tri znamená 3, a tak dále až po dodeca (12). Tyto prefixy používáš hlavně u složitějších sloučenin, kde potřebuješ upřesnit počet atomů.

U oxidačních čísel platí systém koncovek: -ný pro nejnižší stupeň, -natý pro druhý nejnižší, -itý pro druhý nejvyšší a -ičný nebo -ový pro nejvyšší. Například železo může být železný (Fe²⁺) nebo železitý (Fe³⁺).

Tip: Zapamatuj si, že čím vyšší oxidační číslo, tím "těžší" koncovka - od -ný přes -natý až po -ičný!

Soli pojmenováváš tak, že nejdřív řekneš anion (záporný ion) s koncovkou podle kyseliny, ze které pochází, a pak kation (kladný ion) s příslušnou koncovkou podle oxidačního čísla.

Halogenidy a jejich pojmenovávání

Halogenidy jsou soli odvozené od halogenovodíků (HF, HCl, HBr, HI). Jejich pojmenovávání je opravdu snadné - stačí znát koncovku -id.

Fluoridy (F⁻), chloridy (Cl⁻), bromidy (Br⁻) a jodidy (I⁻) pojmenováváš jednoduše: nejdřív název halogenidu, pak název kovu s příslušnou koncovkou. NaBr je bromid sodný, CaCl₂ je chlorid vápenatý.

Pozor na oxidační čísla u kovů! ZnI₂ je jodid zinečnatý, protože zinek má oxidační číslo +2. U kovů s více oxidačními stavy musíš vždy specifikovat, který stupeň to je.

Pozor: Ve vzorci vždy píšeš nejdřív kladný ion (kov), pak záporný ion (halogen) - ale v názvu je to naopak!